blog   Příběh Elisabethky....... 

"Miláčku....????? Můžeš jsem jít na chvilku???"

"Ano,už běžím."

"Myslím,že dva proužky,znamenají,že jsem těhotná...."

       Nastala delší odmlka a pak přišla oboustraná radost,jásání,skákání radostí,které vzápětí vystřídaly první obavy.Co ted?Byla jsem dlouhý léta sama s dětma a ikdyž jsem pracovala,vždy to bylo jen tak tak na uživení.Bydlela jsem v městském bytě 1plus 1 a nutno podotknout,že jsem měla z předchozího vztahu už dvě děti,starší Terezku v té době 16let a syna Jana 11let.Takže si vůbec nedovedu představit,jak do tohoto bytečku se vejdou dva dospělí lidi,dvě děti,dva psi(sice malý) a ted vysněné miminko.

       Začala tedy honba za výměnou bytu.Bohužel se nám nedařilo byt vyměnit a tak čas utíkal a nebylo zbytí,museli jsme byt opustit a jít do podnájmu.

      Mezitím mi v bříšku rostl nový život.CHodila jsem na kontroly a vše bylo v naprostém pořádku,v 16 týdnu mě poslali do Českých Budějovic na genetické vyšetření a odběr plodové vody,neměla jsem problémy,nicméně prý proto,že už mi je 35let a s tímto partnerem je to naše první dítě.Souhlasily jsme a jely,pak následovaly tři týdny čekání na výsledek a hlavou se mi honilo milion otázek:"Proč to trvá tak dlouho,vždyt když se něco najde,budu si to dítko už v takovém stupni těhotenství muset nechat?".A co budu dělat,když to dítě bude nějak postižené?????Nechci takové dítě.....Mám ráda svou pohodu a nechci svůj život obětovat......Vídám v televizi ty zničené matky-nemaj peníze,jsou unavené,muž od nich uteče a zůstanou samy.A rozhodně se nechci dnes a deně koukat na nějaké skřivené dítě-to tedy nééééééé.

      Tři týdny uběhly a přišly výsledky.Dichtivě otvíráme obálku a čteme:"Plod je bez zjevných známek poškození a pak ještě spoustu lékářské hantýrky z které vyplívá,že naše holčička...ano holčička je úplně zdravá.Ihned jsem všechny tyto myšlenky hodila za hlavu a radovala se dál ze svého těhotenství.

   Opět čas běžel a vše bylo "dokonalé".

   Konečně se stěhujem no nového bytečku.Je hlavně větší.Nějaký nábytek máme a nějaký tu je,jako například v kuchyni je obrovský jídelní stůl.Jsem štastná,mám ráda velkou kuchyn s velkým stolem.Dále v obýváku je skřín s prostorem na televizy a tak se snažíme skřín odsunout kvůli všem těm kabelům,nasměrujeme jí tak, aby směřovala do té části pokoje,kde bude obývací část.Pokoj je totiž tak velký,že se dá rozdělit i na ložnici.Odsuneme skřín a ......ejhle......je tu první problém.

      "Miláčku?Můžeš na chvilku?Tady jsou flíčky od plísně...."

 "Ukaž!No to nic neni,to se vystříká savem,nebo se to oklepe,odizoluje,znova nahodí a bude po".

Řekne mi mužskej,dá mi pusu na čelo a odchází se kochat ven,nebot k bytu máme pronajmutou i garáž,což bylo pro mužskýho asi to nejdůležitější,nebot vlastní motorku(jeho velkou lásku)a tak i jí musí patřičně ubytovat.No já mám trochu strach,protože jakmile chlap řekne "ono se to",jinýmy slovy to znamená,že do něj musíte hučet tak dlouho,než to opravdu udělá.No nicméně pokračuji ve vybalování,sem tam si odpočinu,nebot naše holčička zřejmě bude asi hrát fotbal,protože neni možný,jak ta kope.Už ted si říkám,že to bude asi pěkné čírtě.Po chvíly i já jdu ven,u bytu je zahrada a jsou tu i záhonky,no co víc si můžu přát.Za rok se tu naše holčička bude prohánět na nějakým tom odstrkovadle,mužskej bude v garáži a já si budu okopávat zahrádku.

   A vše je tak "dokonalé".

JAK JSME PŘIŠLY NA JMÉNO ELISABETH?

  Mužskej nepochází z Písku,nicméně jeho otec ano a tak jsem občas zajel za strejdama a kamarádama z dětství.I to léto 2009 to mu nebylo jinak.Zašel do zdejší motorkářské hospůdky a tam seděl,popíjel s těma kamarádama.Já byla dlouho sama,měla dvě práce.V týdnu na ranní,jako pomocná kuchařka a o víkendech jsem ve zdejším discocentrum po večerech sbírala sklo po zdejší mládeži,která se sem chodila bavit.Já 35letá ženská,sice s hodně mladistvím vzhledem,jsem uklízela po mládeži,no docela potupné,ale co zmůžete když jste s dětma sama a složenky se hromadí.Jednou,když jsem měla víkend volný mi volá kámoška.

   "Čau,co děláš?Pojd někam vyrazit."

(byly prázdniny a děti byly jako každý rok u mé mamky na prázdninách na šumavě.No moc se mi nechtělo,chtěla jsem svůj volný čas strávit u čtení knihy a jiné.)"Hele,objevila jsem prima hospůdku,dáme pár pivek,pokelišujem,chodí tam pěkný kluci".

 "No já nevím,nikam se mi nechce a s chlapama mi dej pokoj,jo!"

Ale nakonec jsem šla.Už od dveří jsem si ho všimla a on mě,bylo to jak s nějakého amerického filmu,vše bylo najednou zpomalené,oči se střetli a já věděla,že tohle je můj princ na bílém koni,tedy respektivě princ na motorce značky KAWASAKY VN 750(to jsem se dozvěděla až později).Po chvíly si k nám přisedli a jak večer ubíhal,uvědomovala jsem si,že je přesně takový o jakém jsem snila celý život.Těch schůzek přibývalo a přibývalo a dnes.......budeme mít naší vysněnou holčičku.

        Jednou když jel mužskej vyřídit nějaké úřední záležitosti do Berouna,protože tam měl stále trvalé bydliště mi po cestě volá a říká:"Už vím,jak se bude jmenovat!" "A kdo?" "No naše malá,bude to Elisabeth!!!"(mužskej pracoval kdysi v Anglii a vzhlédnul se ve všem,co je anglické)A musím podotknout,že i mě se to jméno moc líbilo,vždy se mi líbily zvláštní věci,jména a tak,takže jsem ani moc neprotestovala.Až později mi došlo,že jméno Elisabeth,znamená v překladu Alžbětka a že se tak vlastně jmenovala maminka mého otce,moje babička.

   Když se vrátil rozhodli jsme se,že toto jméno dojdem zapsat na matriku.Nebyly jsme manželé a já jsem chtěla,aby se malá hned po narození jmenovala po otci.

  "Jak jste říkali to jméno?"ptala se úřednice.E-l-i-s-a-b-e-t-h????Ručkayová?"Vy se jí chcete pomstít?"Ptala se úřednice s vyděšeným výrazem."Ne."odvětil mužskej."Víte,my chceme až bude chodit do školy,aby se dobře učila."

  "No to se bude muset opravdu dobře učit,aby zvládla napsat své jméno".Následovaly úsměvy od nás i pani úřednice a my vůbec netušily,jak její jméno bude komplikovat život do budoucna jenom nám a všem těm lékařům.

A vše bylo krásné "dokonalé".

   Čas běžel a byl tu sedmý měsíc mého těhotenství,byla jsem unavená a nastydlá(až později jsem si uvědomila,jak toto nastydnutí ovlivní další můj-náš život!!!!)Nicméně Elisabetka byla v pořádku,rostla jak z vody-tedy já říkám,že to bylo po hroznovém víně,které jsem denně jedla snad na kila.V té době už měla něco přes 2,5kilo což lékaře udivovalo,nicméně v tom dobrém slova smyslu.Bylo pondělí a já šla na obvyklou kontrolu a .....ejhle....první problém......

" Tak si maminko půjdete lehnout do nemocnice."Řekl pan doktor."A proč?Mě nic není. "No jste otevřená na tři prsty,bylo by dobré kdyby jste si pár dní poležela na oddělení,budou vás jen pozorovat a můžete zas domů."

"Ale pane doktore,já odpočívám pořád,mám doma ještě dvě děti,starší dcera toho hodně zastane a bude to můj třetí porod,když mi něco bude,tak hned přijdu."

"No,jak myslíte,je to na vás,ale kdyby něco,hned přijdte!" "Ano,ano,slibuji!!!"

Takhle to vydrželo až do 34týdne těhotenství.V tomto týdnu se mi přitížilo,pořád jsem bojovala s nastydnutím,bříško mi tvrdlo a otevřela jsem se ještě víc,tak jsem se rozhodla,že do nemocnice nastoupím.

 "Co se mnou budete dělat?"

" No dáme vám kapačku a nějaké léky,potřebujeme,aby jste vydržela ještě alespon 14dní,než se miminku dovyvinou plíce,pak už můžete odrodit".Víte,vždy jsem žila tak nějak v souladu s přírodou a moc se mi do nějakého udržování nechtělo,prostě když chce dítě na svět má k tomu asi nějaký důvod,můj šestý smysl  volal,že tak to být nemá!!!!!Nicméně rozhodla jsem se lékaře poslechnout..Nikdy bych se nenadála,jak moc toto rozhodnutí je důležité,jak můj šestý smysl pracoval pro mě co se dalo- A JÁ HO NEPOSLECHLA!!!!!!!!!!

 Maličkou jsme udržely přesně těch 14dní a v 36týdnu mi odtekla plodová voda.Mezitím mě pustily i domů na víkend,ležím takhle odpoledne u televize,byla neděle 19.9.2010.

"Miláčku,můžeš na chvíly???"

"Ano běžím,co se děje?"

"Praskla mi voda".Mužskej nezapoměl zavtipkovat něco ve smyslu,že v neděly instalatéra nesežene...Ale hned utíkal pro tašku a nastartovat auto.

No řeknu vám,měla jsem dva porody za sebou,ale tolik vody co jsem měla ted jsem nikdy nezažila!!!!Pořád tekla,po chodbě,v autě,v nemocnici,pořád a pořád-až jsem si myslela,že tam snad ani žádné dítko mít nemůžu,že jsem byla plná jen vody.

"Tak maminko,tady si lehněte,dáme vám monitor a do pár hodin musí holčička jít ven".

Mužskýho poslali domů s tím,že až to začne zavolají ho a že jsme bydleli kousek od nemocnice tak je poslechl,věděl,že by to stihnul k porodu.Mezitím za mnou přišla moje mamina na pokoj.Je to hodná ženská,laskavá,ale v důchdovém věku.Začala mi vyprávět něco o její velké vášni(Baráčníci),o strejdovi a spoustu cizích lidí,které ani neznám.Začala jsem mít už porodní bolesti a tak mezi dýcháním jsem jí utěšovala.

"Ale mami-ufufufuf-s toho si nic-ufufuf-nedělej-ufufuf,to-ufufuf,bude-ufufuf-dobré-ufufuf.A já-ufufuf-si ted-ufufuf-odskočím-ufufuf odrodit,ju-ufufuf.Pak to-ufufuf proberem-ufufuf.

Přišla sestřička a odvezla mě na sál,tam se jala udělat mi veškeré přípravy na porod,mezitím už dorazil i mužskej,slyšela jsem ho,jak ve vedlejší v místnosti vtipkuje se sestřičkama,že on jediný na celém světě bude tátou.No musím se přiznat,že v tu chvíly jsem velkou láskou k němu tedy neoplívala a už vůbec jsem prvně v životě neměla náladu na jeho vtipkování.

Když došlo na kristýr,udělalo se mi náhle hrozně špatně,ale opravdu moc,nikdy už to nechci začít,cítila jsem jak omdlívám a měla jsem v sobě takový tlak,jakoby mi chtěli vypadnout všechny vnitřnosti-hlavou mi blesklo,tak a ted umírám-já ještě nechci,co bude s dětma??No nerada na to vzpomínám.

Probrala jsem se až na tzv.koze a slyšela:"Už můžem,máme pani zpět,můžete zavolat i otce"

Během 15minut bylo po všem a ten dlouho očekávanej okamžik byl zde."Je to holčička 3330g a 47cm,jak jí budete říkát?

                                        ELISABETH

vydali jsme oba ze sebe a už jsme měli malou v náručí.

Bohužel je to 36týden těhotenství a když je malá zdravá a má pěknou váhu musíme jí odnést na nedonošence a dát do inkubátoru.

A opět ve mě řval ten šestý smysl,né tam nepatří,bude mě potřebovat,ona musí být u mě!!!!!Ale nakonec jsme opět poslechli lékaře,však oni vědí asi nejlépe co dělat.

Už druhý den jsme se s mužským vydali za malou na nedonošenecké oddělení,byla jsem zesláblá,unavená a v duchu jsem si říkala že na porod v 36letech jsem už asi stará.Ale touha držet malou byla silnější.Když jsem malou vyděla,bylo to to nejkrásnější stvořeníčko,byla o tolik větší než ostatní děti co tam také byly,prospívala,ani přes noc neshubla a hodně chtěla jíst.Pořád jsem si říkala,že je to divné,když je takové vlastně zdravé dítko a defakto dodělané v inkubátoru.mohla by být přeci u mě!!!!

Na to se mi dostalo odpovědi:"Víte,ona je taková více lekavá,než bývaj děti obvykle".Ano její úleky,roztažení ručinek a nenadálý pláč byl zvláštní,dřív jsem to u svých dětí neviděla.KDO BY ŘEKL,ŽE UŽ V TUTO CHVÍLY SE JÍ V MOZKU ZAČÍNÁ ODEHRÁVAT VELKÉ DRAMA,ALE TO NIKDO ZATÍM NETUŠIL!

Po deseti dnech nás propustili domů-bylo to krásných 17DNÍ.

Elisabethka krásně papala,byl to náš miláček,návštěvám se moc líbila,sourozenci z ní byly unešení,prospívala-ale.......

"Zdeni a proč má ty uléky?"ptali se všichni."Řekli ti k tomu něco?Je to divné"

"To prý odezní samo,prý to některý děti mívaj."

Po příchodu z nemocnice mi mužskej oznámil,že plísen za skříní se i po všech opravách rozlejzá víc a víc,bylo vlhko,bylo září.Malá měla zánět v očíčkách a začala odmítat jíst.

 Už to přestává být tak "dokonalé"

                                                                  DEN D!!!!!!

Když bylo Elisabethce 17 dní,tak jsme jí večer koupali,jako obvykle,byla celý den neklidná,začala odmítat jíst,pořád u toho plakala,úleky byly častější.Když jsem jí na postely sušila osuškou najednou z pláče vznikl jeden velký úlek,stočila očíčka nahoru,zmodrala jí pusinka a z pusinky jí šlo hodně slin,stočila se na pravou stranu a zůstala v jakési křeči,byla snad celou věčnost bez sebe,musím podotknout že týden před tím nám v noci začal houkat babysens,malá také zmodrala,ale když jsem druhý den běžela k pani doktorce,řekla mi,že se to občas stává a jestli nejsem přecitlivělá ve svém věku,že jinak na malé nic nevidí.Už tenkrát ve mě opět řval šestý smysl,že jsem měla už dvě děti,ale tohle se jim nikdy nestalo.

Nicméně při tom koupání jsem běžela pro  knížku "Máme dítě",už značně použitou.Byla vždy dobrým rádcem,už od narození mé první dcery a tam jsme našly název pro to,co se s Elisabethkou děje-všechny příznaky vedly k verdiktu-EPILEPSIE!!!!!

Ihned jsme zavolali záchranku a po jejím příjezdu nám pani doktorka řekla-ano byl to epileptický záchvat,oblečte se a vemem miminko sebou do nemocnice na pozorování.Když jsme dorazily na dětskou JIP,ihned jí nasadili diazepan a Lízí měla ještě jeden velký záchvat a pak několik malých za sebou,po dlouhé noci se jim podařilo záchvaty eliminovat.Druhý den jí udělali veškerý testy,ultrazvuk hlavičky,ale nikde se nic zvláštního nezjistilo.Panu primářovi se to nezdálo a tak nás objednal na druhý den k hospitalizaci do Prahy do Thomayerovi nemocnice na dětskou neurologii na podrobnější vyšetření.Mužskej mi přinesl kufr s oblečením a různýma proprietama a já jela rychlou sanitou do Prahy na vyšetření-patřičně vyděšená a vše se kolem mě dělo,jak v nějakým zlém snu.....a plísen v bytě se začala objevovat i v rohách místnosti,bylo vlhké září.......

    Ted už to neni vůbec "dokonalé"

            Po příjezdu do Prahy jsme absolovovaly spoustu vyšetření,prostředí bylo krásné,pokojíčky po dvou s balkonem,pod balkonem bylo stádo Danků(zdejší rarita)a na pokoji tříletá holčička s epilepsií.Její záchvaty byly snad pořád,její maminka ustaraná a v očekávání,že jí zde pomůžou, mi říká:"Vy máte také epilepsii?" "To je dobré,pořád lepší než to maj támhlety"ukázala směrem na chodbu,kde chodily maminky s těžce postiženými dětmi,byly skřivení,bez výrazu s otevřenou pusou-nepřítomní.....V hlavě mi bleskly ty týdny když jsem čekala na ortel z genetického vyšetření,že takové dítě nikdy nechci a ted...Elisabethka zůstala po svém prvním záchvatu trochu ztuhlá na pravou stranu.Odešla jsem brečet na záchod,nesnesla jsem to  pomyšlení,že by mohla dopadnout stejně,jako ty děti na chodbě.Po týdnu hospitalizace,přišla doktorka co nás měla na starosti i s panem primářem a řekli ortel.

"Vaše malá měla krvácení do levé hemysféry a proto ten epileptický záchvat(až později jsem se dověděla že levá hemysféra ovládá pravou stranu těla a naopak).Nicméně nenašly jsme příčinu proč se to stalo.Neupadla vám,jaký byl porod?

"No při porodu jsem omdlela a probudila se až na sále a to už jsem rodila."

"Aha,tak tady je asi příčina,nedostatek kyslíku způsobil to krvácení,nicméně poslali jsme krve ještě na metabolické vyšetření na Karlov,ale výsledky budou až tak za deset dní,tak se můžete vrátit do Písku do nemocnice ještě na pozorování,nasadíme vaší dceři antiepileptika,ted je důležité aby neměla záchvaty a neničil se jí dál mozek a bohužel počítejte s tím,že to krvácení bylo dost veliké a vaše dcera může být do budoucna nějak malinko postižená-jak-to ukáže čas."Děkujem a nashledanou!!!!!

COŽE????????Moje dcera může být postižená????Co to krucinál říká?????A jak postižená????????Bude takhle zkroucená,bude mít ty záchvaty???????NÉÉÉÉÉÉ ,JÁÁÁÁÁÁ NECHCIIIIIIIIII!!!!!!!!!!!!

Hned jsem to volala domů,mužskej byl smutnej,cítila jsem,jak potlačuje pláč,ale snažil se mi dodat odvahu a povídá mi"Pojedte domů,holky moje,to nevadí,je to naše holčička,to zvládnem."

Tak jsme opět mířily sanitkou do Písku na dětské oddělení,tentokrát nás nedali na JIP,ale na normální pokoj k holčičce co měla nějakou hroznou chřipku(až později mi došlo,jak toto mohli vůbec udělat)Holčička se jmenovala Eleanor a tak z našeho pokoje byl rázem pokoj královen pro sestřičky.Elisabeth a Eleanor.

Přespaly jsme docela v klidu,já se učila pomalu dávat léky,malá měla stále větší zánět v očích a mastička nepomáhala.Druhý den,dostala Elí horečky,asi samozřejmě chytla tu chřipku(nebo néééé????).Horečky se během dne zvyšovali,přes noc už měla 40 a tak nás v noci přendali na JIP,protože se samozřejmě objevil další epi.záchvat.Ráno,ještě před vyzitou,když se malý nedařilo teploty snížit si vzal pan primář malou na ultrzvuk hlavičky,nutno podotknout,že jí ultrazvuk dělal ještě den před tím v sedm večer.

Čekala jsem na pokoji až jí přivezou z vyšetření.Čekala a čekala,za chvíly přišla pani doktorka a řekla:"Uděláme Elisabethce  CT mozku,panu primáři se tam něco nezdá."Cože? CT?Proč,co se děje?Má jen vysoké teploty.

Po 3/4hodině opět,ted už tedy celá vyděšená přiběhla ta samá pani doktorka a protože věděla,že bydlíme kousek od nemocnice,mi řekla.:"Rychle si běžte domů zbalit nějaké věci,poletíte vrtulníkem s malou do Prahy na Karlák,máte na to 15 min."

"Cože,já nepoletím,já se bojím,nikdy jsem neletěla a dělá se mi špatně už když jen stojím na židly,to nemůžu!!!!"

Vykoktala jsem ze sebe.

"No možná by jste za malou mohla jet sanitkou,ale když bude něco potřeba krev od vás, cokoliv,nebutede tam včas!!"

"Tak dobrá,poletím a už běžím."

Utíkala jsem celou cestu a ačkoliv bydlíme kousek,ta cesta byla nekonečná,mužskej byl v práci.Doma mě výtali psi po tom týdnu a vše ztěžovali,děti byly ve škole a mě mrzelo,že je aspon na chviličku neuvidím,neměla jsem moc peněz u sebe,nepotřebovala jsem je v nemocnici,zbalila jsem kufr a už jsem nad hlavou slyšela,jak přistává vrtulník,popadla mě panická hrůža,že snad moje maličká holčička odletí beze mě.Utíkala jsem zpět do nemocnice,po cestě jsem se stavěla na benzíně za známou a snažila jsem se ze sebe vysoukat.:"Dej mi dvě krabičky cigaret,zavolám to mužskýmu a on ti to pak zaplatí,já ted letím vrtulníkem s malou"No myslím,že ta známá měla ze mě dobrej šok a možná tam nevěřícně stála ještě aspon dvě hodiny.Snažila jsem se nekouřit,ale tohle všechno ve mě probudilo děsnou chut na to zatracený cigáro!!!!!

Když jsem doběhla celá uřícená do nemocnice,malá už byla oblečená,zabalená v zavinovačce,připravená na odlet.Setřičky se snažily vtipkovat,že si mě pozvou až se budou balit na dovolenou,že takhle rychle,se snad nikdo neumí zbalit.Ale já jim ve tvářích četla ten výraz,jak je situace vážná!!!!!Naložili nás do sanity a ten kousek odvezli k vrtulníku,v rychlosti jsem obdržela instrukce,že si mám nasadit sluchátka,že zvednutý prst znamená,že vše je o.k. a že prst dolů znamená,že se něco děje."Jo a tohodle čudlíku se nedotýkejte,nebo se vám otevřou dveře a poletíte dolů-ha ha ha ha."

Opravdu vtipný,srdce jsem měla až v krku,popadla mě panická hrůza,že tohle se nemůže ve vzduchu udržet,všudypřítomný rachot byl hroznej a já pochopila na co ty sluchátka!!!Ale dělám to pro malou,to dám,to zvládnu!!!!Co všechno totiž žena zvládne pro své dítě!!!!!!

Byly jsme ve vzduchu.Kupodivu se mi let začal líbit,zjistila jsem,že to neni tak hrozné vidět vše z ptačí perspektivy.Vše bylo tak maličké...jé...a ten pejsek......ten je maličký a domečky a lidi.....

Elisabethka vše prospala,byla pod sedatívama a pilot říkal,že dětem se to líbí a let prospí i u nás tomu nebylo jinak.Během 20min.jsme byly nad Prahou a blížily jsme se na přistání do Krče,odkud jsme měli sanitkou odjet na metabolickou kliniku na Karlov.Nad Prahou byl vítr a trochu to s námy začalo házet,už se mi ten let přestával líbit a poznámka pilota"Ta Krč je taková prdel,až já se sem jednou netrefím"mi ani trochu nepřipadala vtipná!!!!!!!!

Konečně jsme přistály,třásly se mi ruce a nohy,sanitka na nás už čekala a já myslela,že do ní prostě nedojdu.Přendali nás do sanity a vydáváme se na cestu z Krče na Karlák,cesta je nekonečně dlouhá,Praha je samozřejmě ucpaná a ikdyž jedeme rychlou,auta se nemají ani kam uhnout.Udivuje mě,že když jedeme s poškozeným mozkem,nikdo malinkej hlavičku pořádně nezafixoval a tak jí lítá hlavička sem,tam.Konečně jsme na místě,ještě vyřídit dole ve vestibulu pár formalit,jako jakou máme pojištovnu,ale neudivuje mě to,znám to z těch srdcervoucích  amerických filmů.A pak hurá na oddělení.Už venku mě zarazil žalostný stav budovy,tak špičkového zařízení,co se odborníků týče.Od mala vídám duchy a tak mě nepřekvapí,že na chodbě oddělení vidím stát tři vojáky z bůhví jaké války.Jeden má uřízlou nohu,druhý zavázanou ruku a třetí hlavu.Připalují si cigaretu,koukaj na vozík s malou a říkaj-To je zlý!!!Snažim se jich tentokrát nevšímat.Už na chodbě k nám běží tři sestřičky a dva doktoři,berou si malou do nějaké místnosti,malá pláče.Třetí sestřička mi pokládá neskutečné množství otázek a já vůbec nechápu,na co to vše potřebuje vědět,at jde radši k naší holčičce a postará se o ní.

Sedím na chodbě s tim kufrem a zavinovačkou v ruce,všichni kolem mě vždy jen proběhnou,ale nikdo mi nic neřekne.Asi po hodině vyjde poměrně mladý lékař z místnosti kde je malá a říká mi:"Podle CT co nám poslali z Písku a prozatimních vyšetření jsme vaší dceři nasadily Herpesín,ještě potřebujeme vzít krev vám,nechci předbýhat ale nevypadá to dobře.Zítra už budou všechny výsledky,tak uvidíme.Vše ale nasvědčuje tomu,že vaší dceři zničila mozek herpesová infekce."

"Cože?,co to povídá?Herpes,pane bože to je nějaká pohlavní nemoc,nebo co,né,na to umřel Caligula,né????napadá mě.Né počkat,ten umřel na syfilis.Tak co to je?Kde jsme co chytli,to neni možný přeci,vždyt jsme zdravý!!!!!!Ubytovali nás asi k tří leté holčičce-byla moc roztomilá,občas plakala,ale moc jsem to nevnímala(tedy pro zatím,netušila jsem,jak se během dne změním v zuřivou vlčici co chrání své mládě před jiným predátorem a její pláč mi bude později tolik vadit)Byla jsem u malý pořád,už nechtěla jíst vůbec,tak byla na umělé výživě,přes všechny ty hadičky a přístroje jsem jí nemohla ani pochovat,což mi bylo moc líto.Elisabethce zmizela teplota a já si říkala,že lék co jí dali je to pravé a že se brzy uzdravý.

Druhý den mi volal mužskej,že opoledne půjde dřív z práce a pojede za námy autem,děti pohlídá babička,uvítala jsem to,bylo 11hod.dopoledne.Těšila jsem se,jak mu povyprávím cestu vrtulníkem a prostě vše,on vtipkoval něco ve smyslu,"Nojo dámy-já dřu a oni si létají vrtulnikama."Netušila jsem,nebo vůbec mi nedocházelo,jak je situace vážná!!!!!!

V 14.hod si mě zavolal ten mladý doktor k sobě do kanceláře,seděl tam ještě jeho asistent a pan profesor Zeman,přednosta celé děts.kliniky.Pořád jsem doufala,ale už začínala tušit,že je zle.Za nimy stál jeden s těch (duchů) vojáků se smutným výrazem a kroutil hlavou,něco jako -né.

"Bohužel vám musíme oznámit,že vaše dcera nemá herpesovou infekci,jak jsme si původně myslely,ale je to ta druhá infekce,velice podobná,ale na tu neni lék,respektivě je,ale už jen na potlačení té infekce,ale 70%poškození mozku vaší dcery je nenávratně pryč.Tato infekce,tento vir  CMV(CYTOMEGALOVIRUS)má každý člověk v sobě,bohužel vy jste si proti němu neudělala za celý život protilátky a on se aktivoval ke konci vašeho těhotenství a zrcadlově nakazil vaší dceru,usídlil se v mozku.Má 3týdenní inkubační dobu,proto se objevil až ted po porodu.Víte,víme,že vaše dcera chtěla na svět poněkud dřív a v tento okamžik jít měla,tělo reagovalo správně a snažilo se plod vypudit,pak by to nemělo takové následky.Ale nemůžete si nic zazlívat,to nikdo nemohl tušit,ani vy,ani lékaři u vás.Totiž běžně se v těhotenství u nás na tento vir krev zatím nebere-v cizině ano,ale u nás ještě né...Tak prosím,neříkejte si-co by -kdyby,ano.Já jsem docent,vědec,ale ve vašem případě to byla taková neskutečná shoda okolností,že si začínám myslet,že to byla boží vůle.....Voják za ním,přikyvuje,že ano..........Jinak vaší dceři zbylo jen 30%živé tkáně,zbytek tam jen tak plave,my jí dáváme 3 týdny života,víc ne.Léčbu herpesinem ukončujem a bohužel je nám líto......ted můžete jít......

         Sedím,jak opařená,nemůžu mluvit,slyšim co mi povídá,ale nějak mi to nedává smysl,co to říká???????Elisabethka umírá????????Kdybych jí porodila v tom 34týdnu,nestalo se to?????????Panebože proč jsem neposlechla svůj šestej smysl???????Jak to ted řeknu mužskýmu???????Do mých úvah(jako by mě slyšel)ještě vstoupil ten lékař a říká:"Přijede za vámy manžel?Řeknete mu to sama,nebo mám já?

"Prosím vy,já nemůžu,on by to nevzal vážně ode mě!!!!!"

Odešla jsem za malou do pokoje a začala ustavičně brečet,brečela jsem nad malou,brečela jsem nad mýma dětma,brečela jsem nad mužským,brečela jsem nad tíhou tohoto světa,brečela jsem nad tím coby-kdyby,brečela jsem do 18.hod.než přijel mužskej a pak jsem brečela ještě dlouhé měsíce po tom všem.........

         Plísen se objevila i u dětí v pokoji a nic už vůbec neni "dokonalé".

V 18.hod mi přišla sestřička říct,že mám návštěvu,hned mi došlo,že dorazil mužskej,otřela jsem slzy,zhluboka se nadechla a říkala si v duchu,jak musím být silná,musím ho přeci podpořit,protože ačkoli je navenek drsný motorkář v duši je to muž s úžasnou,citlivou dušičkou(už zde jsem vše začala v sobě potlačovat).Mužskej vstopil do pokoje a poznal v mé ubulené tváři,že něco neni v pořádku,hned nás opusinkoval a zeptal se:"Tak co?"N o až přijedeš máme jít za panem docentem.Tak jsme šli.Musela jsem to vše,co mi říkal odpoledne vyslechnout ještě jednou,ale tentokrát jsem byla o něco silnější k mému údivu až s kamenou tváří.To co,ale následovalo,nepřeji nikomu zažít.Mužskej se zhroutil,vzal si hlavu do dlaní a jen pořád dokola opakoval"Moje holčička,moje holčička".Pan docent vstal a okamžitě mu donesl nějaké léky na uklidnění-odmítl je s tím,že ještě pojede autem.Nabýdli nám,že může sice přespat za nemocniční poplatek,ale já chápala,že tam nechce zůstat,že se potřebuje vybrečet a tak.Nikdy jsem mu neměla za zlé,že nezůstal se mnou,je to chlap a ti maj vše nastavené jinak.Šla jsem ho doprovodit k autu,dala si první cigaretu snad po roce a půl(bylo mi z ní zle!)Ale bez ní bych to asi nezvládla,škoda,protože od toho dne opět kouřím  jako fabrika.

 Další dny se nesly v duchu různých vyšetření,oční,ušní,rengen žaludku.....prostě se zkoumalo,co vše je zničené.A jaké to má následky do budoucna.No bylo toho požehnaně.Sice oko a ucho jako takové bylo zdravé,ale mozek nevěděl co s tím,na rengenu byl velký reflux,zničená pravá plíce a jiné a jiné.Takže jsme se soustředily na to,aby se malá stabilizovala a mohla jet domů.Pořád neuměla už jíst a tak jsme se domluvili,že se malý zavede PEG.Peg je hadička zavedená přes bříško přímo do žalůdku a tím konce co čouhá ven se pomocí stříkačky bude malá moc nakrmit mlékem.

Čas běžel a blížily se vánoce.Elisabethka se z nejhoršího pomalu zpamatovávala,dokonce i Peg se krásně hojil.S pegu jsem měla velký strach,tedy ani né tak z něho,jako z uspání malý,bylo tam velké riziko,že už se neprobudí a ikdyž v jednu chvíly na sál běželo vše co mělo ruce a nohy,nakonec se Elisabethku podařilo vzbudit.Pan Kohout mi pak jen řekl,že byly menší komplikace ale vše je už v pořádku a já si myslela své.

Stýskalo se mi po dětech,je půlka prosince,vánoce za dveřmy,já nemám ani žádný dárek nakoupený a od konce září jsem v kuse v nemocnici a ještě tak daleko.Na pokoji se mi střídali maminky s dětma a já dokola musela tít do otevřené rány a vyprávět vše dokola a dokola,to bylo moc vyčerpávající.Začalo mi docházet,že máme postižené dítě,začala jsem se koukat na ty ostatní děti,už mi nebyl nepříjemný pohled na tyto děti,ikdyž měli nepřítomný výraz,z úst jim tekli sliny a bylo pokroucení,začala jsem je vnímat jinak.Viděla jsem jejich duše a ty obětavé maminky,v teplákách,upravený narychlo,kdy čekali až dítko na chviličku usne,aby si mohli dojít na wc.Hodně jich také kouřilo a já se nedivím,vznikli tam báječné přátelství a mnohdy se smutným koncem.Byla tam i 18letá holčina s dcerkou ta měla těžkou formu DMO také jí řekli,že holčička brzy umře,řekněme,že se jmenovala K.K. to neměla ve svém věku vůbec jednoduché,první dítě a takový problém,její partner byl tyran,dokonce několikrát volal doktorům žárlivé scény,at jí pustí domů,že jí tam drží určitě jenom kvůli sexu.No byl to blázen.....Až po několika rozhovorech,mi K.sdělila,že je schyzofrenik a nebere léky.To jeho stavy vysvětlovalo.Nicméně vždy mi říkali lékaři i ostatní maminky,jak je pro tyto děti důležité láskyplné prostředí,že vnímaj jinak a když je klid v rodině,je to půlka úspěchů i u těchto dětí.Bylo mi líto K. a její dcerky Nelinky,můj šestý smysl opět věděl,že malá Nelinka nemá moc šancí,ikdyž její postižení je o tolik "menší"než u Elisabethky.

Už dávno jsem se naučila svůj insktink poslechnou,tedy alespon od doby po porodu a bohužel mé obavy se naplnily.K.dali malinkou po vánocích domů,občas jsme si zavolali a ona si stěžovala na chování svého přítele."Opust ho,potřebujete být obě v klidu a když se nechce léčit,nemůžeš mu pomoc a nakonec to odnese tvá malinká".radila jsem jí,ale bylo to marné.Jednou v létě mám opět telefon od K.Trochu otráveně ho zvednu,nebaví mě její fnukání,ale ze sluchátka se ozve:"Víš Nelinka předevčírem zemřela,on mě zbil,že za to můžu já.Pohřeb zářídí máma a já odjíždím do ciziny.Tak se měj a at se vám daří."Položila mi telefon a už ho nikdy poté nezvedala......

Bylo to hrozné....Nelinka je po smrti......Strávili jsme spolu tři měsíce na pokoji aza tu dobu jsem jí brala jako vlastní.Nelinka neměla zdaleka takové postižení,jako naše malá.I lékaři říkali,že při dobré péči se daj dělat zázraky...a ted....ted je po smrti.

Uvědomila jsem si,jak důležité je tyto děti milovat,jak důležitý je náš krásný vztah co s mužským máme a že udělám vše proto,aby jsme se pořád měli rádi-ted už totiž vím,že stav naší malý záleží také na tom,jak moc se máme rádi my dva.

    Ano ted už mi nevadí mužskýho ponožky,které se povalují u gauče,dokonce nepřemýšlím o tom zda mi byl nevěrný po celou tu dobu,co jsem byla pryč,nechci tak přemýšlet!!!!!Je tu totiž naše holčička,která nás potřebuje a v tomto okamžiku nejsou některé věci vůbec důležité a ikdyby mě podvedl-říkám si-nechci to vědět,ted né!!!!!!!Ale stále doufám,že to jsou jen mé výplody fantazie,takové to čistě ženské myšlení,ale červík pochybností někdy vyleze...stačí ale jeden pohled na Elí a hned vím,co je důležité a tyto myšlenky odsunu někam hodně do hloubky....nechci,ted opravdu nechci na nic takového ani pomyslet!!!!

                                                                   PRVNÍ VÁNOCE

   Je 20.prosince,vánoce se blíží a já jsem stále s Elisabethkou v Praze na Karláku.Elí už absolovovala snad všechny vyšetření,které se daly udělat,máme zavedený peg a vše už je tak nějak stabilizované.Už umím dokonale připravit léky,starat se o peg,hlídám monitor.....ano....tep je na 120,což je dost,ale pořád se to dá,saturace(měří okysličení v mozku)je na 76,to také není nic moc,optimální by bylo na 100,ale také zatím dobré,než to co to bylo před dvouma měsícema.Připadám si,jako bych vystudovala vysokou školu-obor dětský pediatr,hravě zvládám všechny úkony,jako sestřičky.

  Na dnešek se těším,půjde velká vizita a je tu možnost,že by nás na vánoce mohli pustit domů,jsem z toho nervozní,tak dlouho už jsem nebyla doma,je mi smutno po dětech a už dávno jsem musela vypustit z hlavy,jak to tam zvládají beze mě,protože na to už jsem neměla dost sil.Ale je to pro mě těžké,už od mé mamči mám zažité,že jedině co udělám já sama je dokonalé.Vánoce jsem vždy hodně prožívala,jsou to taky jediné svátky,které dodržuji se vším všudy.Musí být naklizíno,upečíno,všude samý sošky ježíšků,sněhuláčků a já nevím čeho ještě,prostě tak,aby atmosféra byla jooo vánoční.A letos.........snad to doma nějak zvládli,ikdyž určitě né,tak "dokonale" jako já.

   Při vizitě mi bohužel pan profesor zděluje,že na to,jít domů to ještě neni.Ale jestli chci,můžu tam malou nechat a jet domů sama.No to nepřichází v úvahu,neopustím přeci malinkou ani na hodinu,natož na víkend.Jsem smutná,otrávená a celý den špekuluji,jak to zařídit.Ale po večeři dostávám spásný nápad!!!!Běžím na lékařský pokoj a povídám panu profesorovi:

    "Pane profesore?"

"Ano?"

"Víte a co kdyby jste nás přeložily k nám do Písku na dětskou JIP,tam se o malou postarají,budem blízko a já můžu být i s rodinou???"

Pan profesor chvíly mlčí,ale pak říká tu krásnou větu:"Ale proč né,to by také šlo,tedy pokud vás tam přijmou,tak vás přeložíme.Zavolám tam a přijdu vám říct,jak to dopadlo."

Dopadlo to dobře.23.12.v deset dopoledne už sedíme s Elisabethkou v sanitce a padíme směr Písek.Malá sice do nemocnice,ale přeci,JEDEME DOMŮŮŮŮŮŮŮŮ!!!!!!!!

Po příjezdu do Písku,vysvětluji vše sestřičkám,jak se o Lízinku starat,neni to jen tak a já si připadám důležitá.Podávání léku,jak ošetřovat peg a protože Elisabethka je tou dobou krmená do pegu přes endero pumpu(endero pumpa je něco jako kapačka,s tím rozdílem,že si na ní nastavíte rychlost,jakou jídlo bude kapat a množství jídla-mléka,hadička nevede do žíly,nýbrž přes zminovaný peg přímo do žaludku).Fungování endero pumpy musím sestřičkám vysvětlit obzvlášt,nebot s ní nemají vůbec žádné zkušenosti a jen prý lékaři o ní slyšeli na školení.Sice mě to šokuje,ale co se dá dělat.Mezitím za námy dorazil i mužskej.Ptám se ho:

"Koupil jsi dětem nějaké dárky?"

"Jo jo,Jendovi autíčko,Terče nějaké malovátka."Polejvá mě hrůza,ale co můžu chtít od chlapa,že?,který jiný děti neměl....nezlobím se,chápu to.A tak se vydáváme 23.12.odpoledne na hon zakoupení nějakých dárků.Je to ale šíléné,nicméně podaří se mi někde něco ulovit a tak jsem štastná.Rybu už nikde nemají a tak se letos musíme zpokojit jen s řízkama...V hlavě mám pořád myšlenky,co asi dělá Lízinka,mám smíšené pocity,připadám si jako zlá,že jsem jí tam nechala samotnou,ale co se dá dělat,i ty dvě děti mě potřebujou a kord po takové době,musím někam ty špatné myšlenky a pocit viny odsunout.Po příjezdu domů se vítám s dětma,psi také skákají snad dva metry vysoky,ikdyž jsou to Čivavi a zjištuji k mému překvapení,že stromeček je nazdobený,doma pořádek,vše nazdobené,tak jak bych to udělala já.(Jo ženy,věřte svým blízkým,že bez vás to také jde.....)Pouštím se do příprav na zejtřejší sváteční den,v deset hodin večer se dostávám konečně do vany-vana,to je věc k nezaplacení a kord po třech měsících.....a pak....je příběh jen pro dospělé.......

   Ráno se jdeme hned podívat za Elisabethkou a i tam je kupodivu vše v pořádku,sestřičky mi říkají,at jsi jdu odpočinout a mě zas užírá ten pocit,že tam bude sama,děti na ní koukají za sklem,jako na ježíška v betlému,ale jsme štastný,jsme spolu......

Je štědrý večer........zazvoní zvoneček,děti rozbalujou narychlo koupené dárky,radujou se,ale já potlačuji pláč,měli to být ty nejkrásnější vánoce s naším novým miminkem.Jsou i tak krásné,jsme spolu,jen myšlenky a můj zrak se upínají směrem k nemocnici.........Nadechnu se a opět potlačím své pocity,však příští rok bude Elisabethka s náma...dávali jí tři týdny života a je tu už tři měsíce...Je silná a bojovnice.......Tak dobrou noc Elisabethko a snad ti sestřičky také rozbalily dárky......

      Rozbalily.....a uplynul týden a na silvestra už jde domů i Lízinka.Vypadá to,že nový rok,přinese už jen to dobré.........

                                    Rok 2011

Rok 2011 probýhal v různých kontrolách.

  Radost z toho,že už jsme s Elisabethkou konečně doma,netrvala dlouho.Hned koncem ledna jsme se vracely na kontrolu do Prahy na dětské oddělení metabolické kliniky na Karlov.Sestřičky nás vítali už jako staré známé a po prvních procedůrách jsem hned zašla do kuchyně za pani kuchařkou Květuškou s kterou jsem se velmi sblížila po předchozí hospitalizaci,abych jí pozdravila.Dali nás na pokoj s maminkou jménem M. a chlapečkem Zdenečkem.Následovalo seznámení a hned jsme si začali povídat,co těm našim dětem je.K mému překvapení Zdeneček měl také také mozkovou encefalitidu po CMV,ale infekce u něj proběhla v daleko,daleko menší míře než u nás a tak zvládal spousty věcí,byl mu rok a půl a na rozdíl od nás viděl,slyšel a hýbal se.Jeho maminka s nim cvičila Vojtovu metodu a chlapeček dělal přímo zázraky,po týdnu cvičení se začal třeba obracet na bok sám.A mě to dodávalo síly,že když budu s Elí taky cvičit,možná s ní dokážu to samé.